"Ahoj, nemáš pět nebo deset korun? Mě chybí na autobus!" zvláštní chlápek, milej pes. "Ne." odměřenej nevěřící Tomáš odvedle. "Možná jo..." vytáhnu peněženku, oči na šťopkách. A hele, měděná desítka! "Tady.."podávám. "Díky moc. Kam jedeš?" "Nejedu, čekám" milý úsměv. "Mě to jede až ve čtyři...(pár žbleptů o řádu autobusů) tak díky moc, ahoj.." Milej pes mi olízl ruku a šinul si to za jeho pánem. "Není zač."
(Jistě, že to sem píšu jenom proto, aby jste mě všeci mohli obdivovat za mou dobročinnost.) Zapisuju si to sem, abych na to nikdy nezapomněla a trošilinku to zaryla do svýho strastiplnýho života. Mám z toho dobrej pocit, vážně.
Nejlepší čajovna, ve které jsem kdy byla. (A taky jediná!) Nejlepší Zeus a Jitka, jaké jsem kdy poznala. Vůně, světlo, podlaha i nebe z hvězd. Čaj,
U Nepálců v Indii. Tady jsem poprvé strčila svíčku do prstu. A to jsem si myslela, že jsem drsná...
Davy lidí, kterým jsem se mohla jenom smát. Jak se tlačí, jak se šťouchaj. "Lidi jsou strašně divný." řekl mi jednou Petr. A měl recht.
Nikdy bych nebyla řekla, že zvládnu být několik hodin na jednom místě a ani si toho nevšimnout. To potvrzuje moje teorie o čaji, čajovnách (ZEUSOVI A JITCE) a vztahu těchto okolností na člověka. Drahý Einsteine (krucipísek, jak se to píše?), čas je sice relativní, ale když budeš opravdu chtít, zastavíš si ho jen pro sebe a mě.
No comments:
Post a Comment