Štědrý les, štědré slunce, štědrý mráz.

Vrána kráká z rána..

A šťastná a veselá Teana na to jen nevěřícně zírá.

 Čtyřiadvacátýho v lese. (posléze i na hřbitově, ale to je docela jiný příběh)
Vyšlo slunce a posvětilo celý štědrý den. Nepleťme si slunce se zlatým prasetem, to vyjde až po zásluze.
Ne, že bych chtěla podporovat tradice (já? Cha!) nebo vidět prase, ale vyšla jsem z domu s prázdným žaludkem. Proč? Protože půsty já podporuji. Ale i to je vlastně vedlejší.
Počasí toho dne prosekávaly paprsky sluneční a mráz sváteční. Činilo mě to šťastnou. Nějak jsem si uvědomila, že přesně takové počasí jsem já. Ještě před rokem by mi to připadalo až k nevíře (vedla jsem demonstrace proti slunci). Dneska už mě to neudivuje. Tohle počasí s sebou nese příslib sněhu, ale kde nic, tu nic. (celá já!) Osvicuje to lidi (polovic mě), les, stromy, ves...A "krutý" mráz (čili přízemní mrazíček) nakonec dočista zmizí a zbude bláto (i to celkem odpovídá). Jen vítr je nepřítomen. A to je chyba.
V lese je mile kdykoli. Všechna ta vánoční atmosféra, jakoby tady odpočívala pod zemí. Nemyslete si, ona má těch lidí taky plný zuby. Ale i město mě mile překvapilo. Lidi se na sebe smáli a přáli si. Když pominu ten stres před tím vším, fakt, že je to křesťanský svátek a další kupu mých keců, jsou to docela milé časy.